Život jedné kněžky (34. část)

Gaia se města brzy nabažila a chtěla prozkoumat les tam dole. Vrátila se tedy ke krystalu a stejně jako se dostali nahoru, dostala se zpět i dolů. Les vypadal stále stejně, stíny se nehnuly ani o centimetr. Sešla z cesty hlouběji do lesa, několik desítek minut procházela mezi zvláštními stromy, které vypadaly, že jsou přetnuté a přesto stály. Brzy se ale zastavila s výrazem, který zračil veškerou soustředěnost. Co to bylo za zvuky? Šustění? Praskání? Pomalu se otočila a s vyděšením ucouvla. Přibližovala se k ní zvláštní bytost, jakýsi oživlý strom. Rozhlédla se, kudy utéct, ale nepřátelé se objevovali ze všech stran. Léčit sice uměla dobře, ale bojovat neuměla, co teď? Stromy byly stále blíž, už na ni téměř dosáhly, ale najednou několik z nich pohltil oheň a zhroutili se k zemi, odněkud za ní vylétla lebka a rozpadla se o další strom, ponechala za sebou šedou mlhovinu, která se brzy ztratila. Vedle kněžky se objevila malá ošklivá potvůrka, která ze svých malých ručiček vyslala ohnivou kouli, mazlíček zaklínačů? Další oživlý strom byl zbaven života. Poslední strom padl k zemi mrtvý a Gaia se obrátila na svého zachránce.
„Ty?“ Podivila se.
„Ty? Pěkně umíš poděkovat.“ Odpověděl otráveně. Byl to zaklínač, kterého potkala na okraji Dalaranu.
„Promiň…jsem jen překvapená, díky za záchranu.“ Otočil se k ní zády. To je vždycky takhle mrzutý?
„Běž hned zpátky do města, je to tady příliš nebezpečné.“ S těmito slovy chtěl odejít.
„Počkej…“ Ještě na chvíli se zastavil a napůl se obrátil, aby na ni viděl. „…jak se jmenuješ?“ Chvíli se zdráhal odpovědět, ale jak by ho mohlo ohrozit, že ta malá holka bude znát jeho jméno?
„Aldoras.“ Poslední slovo a byl pryč. Gaia se rychle vrátila do Dalaranu, jedno mu musela dát za pravdu a to, že tam dole je to nebezpečné a ona se neměla jak bránit. Stanovila si tedy novou misi - donutit Aldorase, aby se k nim přidal, ale jak to udělat? Ten člověk vypadal, že má pořád špatnou náladu a taky otázka, jestli ho vůbec ještě někdy uvidí.
Bylo už pozdě večer, když se všichni sešli v hostinci. Měli si navzájem co povídat. Neznámý druid stále vyspával opici a hodně hlasitě chrápal, tak ho tedy nechali v místnosti samotného, stejně by se v jeho přítomnosti nikdo nevyspal. Gaia seděla na balkóně svého pokoje a sledovala noční Dalaran, když vedle ní někdo těžce dopadl na podlahu. Lekla se, ale když viděla, že cizinec drží v náručí Trotli a zamilovaně se dívají navzájem do očí, uklidnila se. Pomalu ji postavil na zem.
„Gaio, chci ti někoho představit, to je Spee, dneska jsme se potkali.“ Spee napřáhl ruku na pozdrav.
„Omlouvám se, jestli jsem vám ji na delší dobu ukradl.“
„To je v pořádku.“ Gaia se unaveně usmála, měla toho za ten den už hodně, ale štěstí její nejlepší přítelkyně ji vždy zajímalo. Ještě nějakou chvíli seděli na balkóně, Trotli neustále mluvila o Speem, byla jím očividně fascinovaná. Spee se však dostal k zásadní otázce, kterou chtěl hlavně vyslovit:
„Trotli mi pověděla vše o vaší cestě, chci tě tímto požádat, abys mě přijala mezi vás.“ Od pohledu to byl schopný člověk a Gaia nechtěla narušit štěstí své kamarádky, proto s úsměvem kývla na souhlas. Trotli radostí vypískla a vrhla se kolem Speeho krku. Chvíli na to se rozloučili, aby šli spát. Poslední věc, nad kterou Gaia přemýšlela, než usla bylo jak na Aldorase a kde ho vůbec hledat.